MRTVÁ CESTA.

Mezi zdmi se provinuje,

chladno vane z ní,

v lemu cypřiš, tmavá thuje

k ní se naklání.

Povýš hradba, věže v směsi,

k bráně rozpjaty

pozdní řídkou zeleň věsí

staré akáty.

Vyjde jistě nade branou

trubač z podloubí,

rytířům svým v přivítanou

ryčně zatroubí.

Z lovu jedou, vzadu psáři,

sokolníků sbor,

v čele mládím, krásou září

panský fraucimor.

A jim v patách kupci spěší,

drnčí těžký vůz,

vzácný tovar nesou pěší,

tkanin mnohý kus,

damascenské dýky, zbraně,

pohár, zlatý tác,

skla benátská, vázy, baně

v prodej na palác.

Pak zas herold v cizím kroji,

za ním poslů řád,

ke králi se hlásit strojí

na královský hrad.

Cesta bije jako tepna

k srdci krásných Čech,

ve vzpomínkách ruce sepna

stojíš, taje dech.

Oči přivřeš před iluzí –

obraz náhle zhas’,

zvon v to bije plný hrůzy,

znáš „Zikmundův“ hlas.

Svíce hoří, žalmy kněží,

kouří kadidla,

v rakvi kdosi mrtev leží,

vůkol vůně mdlá.

Cesta stmí se, miserere,

pohřeb jde tu. – Čí?

Zvolna mizí v dálce šeré

cestou umrlčí. – –

Cestou pustou stín se snuje,

chladno vane z ní,

v lemu cypřiš, tmavá thuje

k ní se naklání.

Tuberos sem polož kvítí,

uctít-li ji chceš,

neplakal jsi nikdy v žití,

tady zapláčeš.