Mrtvá dceruška.

Hle, z lože chudých rodičů

ta krásná růže zkvetla,

a bídou jejich zářila

co nocí nebe světla.

A byla v šatu chudičkém

tak čisté, něžné děcko,

že otec dal by život svůj

a matka pro ni všecko.

Však jiný šperky slibuje

a v hedbáv chce ji šatit,

jen bude-li mu za všecko

vnad svojích něhou platit.

Nes paní kočár ulicí,

kde chátra dříví řeže,

a chutě kočí spanštělý

si švihnul do té spřeže.

A za kočárem hrčícím

dvé pěstí napřaženo.

Že otec proklel dceru svou,

zda slyšelas v něm, ženo? –

Jen dál! Kdo smutně z prahu tam

se za kočárem dívá? –

Plač, matko, mělas dcerušku,

však ta už není živa.