MRTVÁ HLÍNA.

Muzika, pijou, vejskání chasy,

a struny a nožky třesou se v kmitu –

vyletěl z jizby, rval sobě vlasy

a kletbu vysílal k měsíce svitu.

K oknu šel zpět: jak s ním ona splývá,

tak dvé zvuků jedním plyne akkordem,

ve zraku dýky, za ní se dívá,

a zaťal pěstě a zahrozil mordem.

Ku matčinu hrobu zaletěl krokem

a otevřel mrtvým svou duši tesknou –

k nim kane rosa stříbrným okem

a mateřídoušky v světle se lesknou.

Jak to tu dřímá: boly i hněvy,

tu nenávist s láskou v obětí tuhém

nad nimi vanou šeptané zpěvy,

jichž slova prý slyšet v životě druhém.

Hlína tu kyprá, ta urovná spory

a přitáhne vše si nezdolnou silou –

nuž vzal ji v hrst a za vzdory vzdory,

kdy tančila, posypal šíj její bílou.

V tom jak by žáry plamenem vály

a láska jí z očí, ze tváří šlehla,

on tryskem v noc a přes hory v dáli,

jak pták ona za ním kroky mu střehla.

A v srdci pomstu, bloudil on světem,

a nestanul v bouři, ni v času nepřízni,

a ona za ním nezkrotným letem,

za jediný hled své žebrajíc žízni.

A v srdci kámen, kam oči jej nesly,

ji za sebou táhnul dalekým světem,

až oba zemdleni bez dechu klesli

a smrt je přikryla hlinou i květem.