MRTVÁ LÁSKA.

Já pochoval tě v hrobku duše své

a nelze zříti, že zde hrob je něčí.

Oh, srdce mé se chvělo v horké křeči,

když pohřbil jsem tě na dno duše své!

Já pochoval tě zkrvavenou dlaní

a na hrob kladl smutné lilie,

a o kámen bil rozpálenou skrání,

že pohřben tu, kdo více nežije! –

A pohřbil jsem tě špatně, slyšíš, špatně!

Proč z hrobu vstáváš, bílý přízraku?

Při záři svic, jež blýskotají matně,

tě vidím chvět se z šera soumraků.

A zděšen hledím za tím zjevem bílým,

jejž pochoval jsem v hrobku duše své –

Duch mrtvé lásky... Bože, šílím, šílím...!

A srdce křičí, zdráno do krve.