MRTVÁ LÁSKA...

Mým srdcem chudým vanou vzdechy svic,

a ze všech koutů smutek na mne hledí –

a duší táhnou volně vzpomínky

jak dávných mrtvých přízrakové bledí.

A na bělostném lůžku spočívá,

tak útlá, něžná, jak květ bílých růží,

má snivá láska, jež mi zemřela

a k stínům vzpomínek se bledých druží.

Já okno v srdci tiše otevru,

jak činíme, když kdos nám umřel milý,

a stíny citů v srdci vyvolám,

by svíce v hlavách mrtvé rozsvítily.

V své struny sáhnu rukou rozchvělou,

by umíráčkem smutným tiše lkaly,

a víly z hlubin duše vylákám,

by nad mou mrtvou láskou naříkaly.

Pak v bolu tichém k mrtvé usednu

a ptákům budu vyprávět svou zkazku

o zašlém štěstí... S nimi vzpomínat

si budu stále na svou mrtvou lásku.