MRTVÁ LOĎ
Burácí moře noci tmou –
V chatrči světélko kmitá.
Čí to tam v nízké jizbici
přeslice vrčí hbitá?
Kdo to tam v době půlnoční
samoten, v hoři, stesku bdí,
bělostné přádlo přede?
Bůh utěš pannu ubohou!
Tak sama v světě širém,
jak ve vichřici lodice,
zmítána mořským vírem –
Tak smutná tu a jediná,
jak beze slunce květina
v samotě žalem vadne.
Truchlo je, teskno, sirotě –
Otce jí vody vzaly,
máť chorou hoře zlomilo,
brat v boji pad' kdes v dáli.
Ó, běda, milý s korábem
za moře odplul, v cizí zem,
a nevrací se zpátky!
Žel, nevrací se, nevrací,
a míjejí dnové i léta –
Ó, běda, snad kdes zahynul
v neznámém kraji světa!
Ó, běda, snad kdes na dně vod,
kde mořských potvor žije rod,
potopen s lodí leží!
– „Och, bez milého, co mi svět!
Poušť bez vláhy a kvítí,
noc černavá, noc hluboká,
v níž hvězda nezasvítí!
Ó, Bože, hříšnou vlídně suď
a s milým sveď mě, buď kde buď,
ať mrtvý, nebo živý!“
Lká panna hořce, v duši tíž
a v srdci žalu muka –
Vtom slyš, kdos venku na dveře
tak známě pozaťuká!
A než se panna naděje,
zapraští vetché veřeje
a plavec v jizbě stojí.
– „Och, tys to, ty, och, můj milý,
či zrak můj přelud šálí?
Bůh vyslyšel mě nehodnou
a vrací mi tě z dáli!
Mně z temné noci svítá den –
Ó, vítán buď a pozdraven,
a rci, jak s tebou bylo?“ –
– „Z daleké země za mořem
já, milá, připlul k tobě –
tam není vichřic, bouří zlých,
vše ticho tam, jak v hrobě.
Chceš, milá, chceš tam se mnou plout
a na věky tam mojí slout?“ –
– „Jsem tvojí na vše časy!“ –
– „Tam počasí se nestřídá,
a není změny žádné,
tam tráva roste zelená
a nikdy neuvadne.
Chceš, milá, chceš tam se mnou plout
a na věky tam mojí slout?“ –
– „Jsem tvojí na vše časy!“ –
– „Tam prostřed vod můj tichý dům,
kde poklady své kryji,
tam perlou vlas tvůj ozdobím
a korálem tvou šíji.
Chceš, milá, chceš tam se mnou plout
a na věky tam mojí slout?“ –
– „Jsem tvojí na vše časy!“ –
A panna plesá radostí,
a chvatně v šat se halí,
a spěchá s milým, černá loď
kde kotví při úskalí –
Tu, kam zrak padne, vládne zmar,
je zlomen stěžeň, z plachet cár
a po plavcích ni vzdechu –
Zachví se panna úzkostí –
loď pustá zle ji leká.
– „Zda, milý můj, to koráb tvůj,
s nímž plout chceš do daleka?
Och, bojím se té pouti zlé,
je moře širé bouřlivé
a loď tvá je tak bědná!“ –
– „Loď moji moře neděsí,
ni mlhy, bouří vřavy,
jak vichřice se žene v dál
a nic ji nezastaví!
Pojď, milá, na palubu skoč,
tu strachu míti, není proč,
tu v bezpečí jsi se mnou!“ –
A v náruč stisk ji, skok a skok,
a na palubě stáli,
a vichr zadul divoce,
a loď se hnala v dáli –
A letí mořem, jeden trysk,
a nestaví se u skalisk
a nevyhne se vírům.
Strašná to plavba, divoká,
v šíleném loď hřmí běhu,
a nikde nezřít přístavu,
a nikde nezřít břehu –
A nikde hvězda nesvítá,
jen měsíc mračny prokmitá,
jak umrlce tvář siná –
Strašná to plavba, divoká,
jak sýc, slyš, vichr hýká,
jak feny vlny kol nich řvou
a pěna v tvář jim stříká –
A v pusté noci černý mrak,
co chvíli křikne bouřlivák,
jak nedobré by věstil.
A lodi kolem dokola
obludy mořské víří
a chvostem vlny bičují
a strašlivě se štíří –
A ze syčících vodních pěn
noří se shluky mořských žen
a teskným hlasem kvílí –
Tu panna plna úděsu
a jako list se chvěje,
a k plavci již se tiskne blíž –
– „Och, milý, zle se děje!“ –
Však, jak mu ve tvář pohlédne,
hned všecka hrůzou pobledne
a mrákoty jdou na ni.
– „Och, můj milý, och, věci zlé,
kdo utiší mé žaly!
Proč mrtvě tak zří oči tvé,
jež jiskrou svítívaly?“ –
– „Já strašlivou jsem bouří plul
a blesk mi zraky sežehnul –
Víc, neptej se, má milá!“ –
– „Och, můj milý, och, věci zlé,
bez konce moje bědy!
Proč ruka tvá, jak bez krve,
a studí jako ledy?“ –
– „Já věčné zimy spatřil břeh
a ovanul mě smrti dech –
Víc neptej se, má milá!“ –
– „Och, můj milý, och, věci zlé,
Bůh milostiv mé duši!
Proč v hrudi tvé tiš hrobová
a srdce nezabuší?“ –
– „Já k zemi plul, kde neznám žal
a srdce v moři pochoval –
Víc neptej se, má milá!“ –
A loď se žene dál a dál,
jak peruť by ji nesla,
a nikdo plachty neřídí,
a nikdo nemá vesla –
A vichr sténá, moře hřmí,
a plavec slůvka nepoví,
a panna ruce spíná –
Tu náhle pablesk úsvitu
se smekne po stožáru
a místo plavce – umrlec
tu v zdraném stojí cáru –
Tvář siná, oči zkalené,
kol hlavy řasy zelené
a s těla voda crčí.
Vykřikne panna zděšeně
a hrůzou všecka zmírá –
Ó, běda, v náruč ledovou
již umrlec ji svírá –
A na rty její chvějící,
polibek tiskne smrtící,
och, veta po ní, veta! –
Tu strašně vichr zahýká
a moře zaburácí
a ve vln propast kypící
loď, jako v hrob se kácí –
Tvá, běda, panno, sudba zlá!
Co moře vzalo – nevydá.
Bůh milostiv buď tobě!