MRTVÁ NEVĚSTA

Starou knihu čarodějnou

v temném našel sklepení,

samá tu jen muří noha,

zaklínací znamení.

S půlnocí, kdy měsíc nový,

kouzelnými lze z ní slovy

mrtvé k sobě přivábit –

do záhrobních stínů shlédnout,

tajůplnou roušku zvednout,

za níž je tvůj osud skryt.

Otevírá žluté blány,

kouzelný kde zříti znak,

volá slova čaromocná,

divým ohněm plá mu zrak:

– „Ty, jež's mi, jak růže ranná,

smrtí byla odervána

a s ní klid můj na zemi –

zaklínám tě mocí vyšší,

opusť mrtvých stinnou říši,

nevěsto má, zjev se mi!“ –

Náhle modravým se svitem

noc kol zjasní mlhavá

a uprostřed čarokruhu

bílá stane postava –

Ztlelý rubáš s ramen splývá,

z holé lebky v noc se dívá

prázdných zraků dutina –

Běda těm, kdož mrtvé budí!

Smělci dech se staví v hrudi,

chví se, hrůzou zesiná.

Rád by mrtvou odčaroval,

stínům hrobu vrátil zpět –

Běda, kouzelné to slovo

v černé knize nevidět!

Slovo jen! Krev buší v skráně –

Ďáble, nelze přijít na ně!

Pusta noc a houká sýc.

Ó, ty chvíle hrůz a děsu!

Mrtvá stojí beze hlesu,

dutým zrakem v prázdno zříc – –

Bože, duše svojí spásu

za to slovo jediné!

Marně! A muž v strašné strázni

hrůzou bílý vlas si rve,

úpí, šílí – je s ním veta –

posléz knihu v oheň metá,

v smích propuká bláznivý –

V tom slyš, kohout! Den plá v nachu –

Mrtvá rázem hrstkou prachu

a zaklínač – neživý.