MRTVÁ NEVĚSTA.

Z kostela máti k dcerce praví:

„Jan líbí se mi – řádný je.

Modli se a buď bez obavy,

však prosba Panny Marie

i s tatínkem to dobře spraví,

a on vám svolí k tomu štěstí!“

Do domu vešli na náměstí.

Otec je spatřil – rozbil džbánek:

„Zas byl zde včera ten váš Janek!

Dnes naposled vám povídám -

jak jej tu jednou uhlídám,

tož ucítí mé tvrdé pěsti,

až se mu rozum zamotá!

Já! – měšťan! – dům mám na náměstí!

Co leze k nám ta žebrota!?

Má dcera najde jinde štěstí!“ – –

Matička šije – slzy roní

na bílý len – steh za stehem,

a dcera bledne, hlavu kloní

jak fijalinka pod sněhem.

Den do dne vadla, bledla, chřadla,

až ve hluboký spánek padla:

Obličej její – něm a bled,

a spánky její – bílý led,

tluk srdce – neslyšet už bít...

Tak dřímá tři dny, dřímá pět –

a nelze se jí dobudit!

Už údy na smrť utuhly!

Šat bílý, věnec zelený,

na prsou ruce složeny:

tak vložili ji do truhly,

a těžká hrana duněla,

že měšťanova umřela,

k nim připlakával umíráček,

že umřel jemu jedináček.

A starý otec nad mrtvou,

jsa zmítán větrem svědomí,

proklíná nyní pýchu svou:

„A kdybych já měl tři domy,

mé dítě, květe jediný,

přec siry jsou mé šediny.

Má Anuško – jen vstaň – ó vstaň!

Nač pomyslíš si, vše se staň!“

A matka, plačíc u rakve,

líbala bílé dítě své:

„Tys vykvetla mně na rukou,

jak z růže poupě vypučí –

dnes mi tě hřeby zatlukou

a složí v země náručí!“ – –

Tu přízně byl už plný dům.

Tož víko s nářkem přibili,

odešli v jizbu k přátelům –

kol rakve svíce svítily. – – –

Slyš! – Ticho! – Z rakve ťuk – ťuk – ťuk!

Jen matkou škubl tento zvuk.

A ťuk, ťuk znovu – potřetí –

tu rázem víko odletí,

a matka rukou třesoucí –

svou dceru zdvihá žasnoucí!

„Kdo je to u nás, maminko?“

Toť naši hosté, Anynkol –

„A co ti páni pod věnci?“

Toť, Anuško, tví mládenci! –

„A nač, maminko, mládenci?“

Mé dítě, vždyť jste snoubenci! –

„To sen jest! Kde mám ženicha?“

Tu vidíš, Jan už pospíchá!

Div! – Jan přichvátal z nenadání

a zdvihal pannu ke rtům svým –

a pantáta jim nic nebrání,

jen usmívá se, žehná jim!

Jak podivil se teprv kněz,

když místo pohřbu zastal ples!

Pan rechtor místo miserere

hned veselejší partes bere:

„Bůh požehnej vám!“ – tak zpěv zní,

„ó snoubencové blažení!“ – –