Mrtvá ruka.

Strání, dolem, nivou, plání,

v třepetavém slunce jasu

těžkou hlavu k zemi sklání

jedno moře zlatých klasů.

Průlinami stebel kmitá

v jednom dusném, vonném mraku

sžaté trávy zeleň sytá –

až přechází všecko v zraku;

vlčí mák se rdí a třpytí

jetelištěm ve šarlatě,

za ním žlutým okem svítí

bledý, chudý kvítek natě.

Dobrý Bůh zas jednou sklání

tvář svou starou, vlídnou, milou,

s blahým dechem požehnání

v župu jihu zasmušilou.

Otvírat chce ruku svoji

pro každého živočicha, –

ať se muškou v trávě rojí,

ať v chaloupce nízké vzdychá.

Žel, že dlaň ta všehomíra

vysoko je ve oblaku,

tak, že chuďas k ní tam zírá,

jak jen svítí v zlatém mraku.

Jiná, mrtvá je to ruka,

jež tu na něm těžce leží –

co potom, že bída ťuká

na petlici každých dveří.

Ze zámku je k nebi blíže,

i ta dlaně nebes vládce,

k balkonu se sklání níže,

než k malinké, selské chatce.