Mrtvá vůně.

Když kráčíš v podzim loukou posekanou,

kde jíní chví se povlak perleťový,

z těch chladných perel, jež tu v trávě planou,

zda o vůni ti jara která poví?

A růže, již ti dívčí ruka dala,

ta v knize svadne, k nepoznání setlí:

zříš v ní tu slzu, jež tam kdysi plála,

víš o citech, jež duší tehdy létly?

Ó, básníku, jak otázku tu skrýti,

zda srdcí našich opozděná růže,

jež zapomněna svadne v knize žití,

též k budoucnosti vůní mluvit může?!