MRTVÁ, ZABITÁ...

Za oknem venku zahalená stála Noc

a velkýma, horečnatýma očima

zoufale dívala se v osvětlenou moji jizbu.

Tam zastřena ležela’s mrtvá, zabitá

a čerstvé květy umíraly na tvém ztuhlém těle,

ztrnulých linií chlad čišel z tvého roucha

a u hlav dýmajícím plamenem ti hořel kahan.

To byla smutná noc. Na krbu oheň zhasínal

a venku ve tmách do sněhové vánice

psi vyli někde v polích zavátých.

Klid ležel nepohnutý v ustydlé mé duši,

posupný klid a ticho vyplýtvaných smutků,

klid únavy a mdloby po těch bouřích rozvratu

a němé mlčení před přísnou tváří Smrti.

Náš celý život pohnutý se smrákal přede mnou –

pláň neplodná a daleká a k smrti smutná,

s těžkými mlhami a stíny podzimku

a s kouřícími ohni v dávno sklizených už polích.

A po tom slunci, po tom velkém slunci nádherném,

jež v poledne nad těmi poli zrajícími stálo,

jen na obzoru někde po západu krvavém

v hasnoucí dálce otevřená zbyla rána.

Kraj ponurý a smutný jako v staré balladě,

a v každý strom a v každý kámen smutek zakletý,

tragika temná visela tu těžce nade vším

a v stopách šlo nám mlčky neodvratné drama...

Teď, světice, jsi ležela tu mrtvá, zabitá...

To byla smutná noc. Na krbu oheň dávno zhas

a venku ve tmách psi umlkli v polích zavátých.

Na prahu stála Ona, přísná, mlčící,

a čekala. A dlouho, dlouho ještě bylo k ránu...