MRTVÁ ZEMĚ.

TMAVOU nocí vichr duje polem, plání,

jest to jako moře divé naříkání.

Jako vrak když bouří pluje peřejemi

a ty vlny tmou se valí k mrtvé zemi.

Zaduje a zaburácí, hučí, kvílí,

potom jak ta mrtvá země ztichne chvíli.

Teď to lká a teď to volá teskně znovu,

že by mrtví zbudili se na hřbitovu.

Jen ti živí, jak tu spějí, nechtí žíti,

přes ně dál se valí světa vlnobití.

Duj, ty větre, v sluch jim houkni plnou hrudí,

zalomcuj jim veřejemi, ať se zbudí!