MRTVÁ ZVONICE.

Věž mrtvou jsem viděl, které vyrvali jazyk,

šedivou mučednici.

A největší Pátek a Veliká Noc

tížila osetá pole

a ves mou, neusínající.

Čekalo srdce v temnotách tam dole,

že nebe promluví.

Mé bílé dětství vrátilo se ke mně

a víra matky mé.

Spolu jsme klekli na práh rodné země

v prostotě nevinné.

A zvonů hlas zněl podvečerem svátků

a jiter neznámých,

v tajemnou splýval kdesi křižovatku

hlas temný a jasný

a smutný a krásný,

jak pláč a smích –

Ve vlnách stříbrných ožily věci němé

a smírný hlas jako by pohřbíval

do čtyř stran světa hoře nevyřčené.

Klid vanul z modrých hor.

Maminko, nikdy už nebudou prosit za nás!

Věž mrtvou jsem viděl, šedivou mučednici.

Nad tesknou stála vsí

a neusínající.

Byl večer bez klekání.