Mrtvé

Přízraku světlý, z těla odpoutaný,

kde jsi dnes, stíne? U nebeské brány?

Přízraku světlý, z těla odpoutaný,

jak tebe zachytím?

Čím jsi teď, bílá, v zemi osluněné,

jež nad lidskou se ubohostí klene?

Jsi haluz třešňová, co v rose zkvetla?

Jsi píseň zvonící, jsi příval světla?

Růžový obláček? Jsi chvějný dým?

Jdu v stopách tvých a marně trosky sbírám,

jdu v stopách tvých a oči rozevírám,

co zbylo po tobě... Svit chvíle polední...

Mollovým hlasem vzduch se ještě třese

a úsměvem tvým v zimní chlad se vnese

van jarních dní...

Však touha bolestná se marně šípem vbodá

v tajemství černou pláň.

Je temné mlčení – a kdo mi ruku podá

z dalekých světů, ovine mi skráň,

kdo slovo promluví, by bylo odpovědí?

Jen oči znavené v tu strašnou dálku hledí:

Co nikdy nezvím, aspoň procítím?

Kde jsi dnes, stíne z těla odpoutaný,

jsi světlem zvučícím kdes u nebeské brány,

bělostným stvolem – jsi a kde – a čím?

A jak tě zachytím?