MRTVĚ DNY.

Jdou myslí prchlé dny, jež chvějí se a září,

jak zlaté penízky, jež na podzim strom střásá,

však smutně planou jako svíce na oltáři

a mrtvá je, ač nepohřbená jejich krása.

Jdeš s nimi po proudu, jenž ve víry se točí,

však život vidíš v jeho svěží kráse ranní

a staneš u prahů, jichž noha nepřekročí,

a kde vždy radostné tě čeká uvítání.

Tu v mlhách vzpomínek dvé očí na tě zírá,

tvář milou zříš, jež z minulosti pozdraví tě,

a náruč, která v dálce se ti rozevírá,

a rty, jež s něhou sladkou šeptají: mé dítě...

A přece dál jdeš, jak by nebylo těch očí

ni hlasu, který v minulost tě zpátky volá,

jdeš cestou vytčenou, z níž krok tvůj nevybočí,

a není kouzla, jemuž duše neodolá.

Ó hrůzo propastí, jež lidská srdce dělí!

Ó náruče, v něž vrhnouti se nemůžeme!

Ó vůně života, jež marně zavoněly!

Ó chvíle mrtvé, za něž stále děkujeme!

A zřím je míjeti, jak smutný zástup stínů,

ty chvíle ztracené, jichž život nenavrátí...

Jak suché listy jsou, jež zachycuji v klínu,

když vítr přestal s nimi drsně pohrávati...

Jdu pyšně dál a nikdy nevracím se zpátky,

tak chápu krásu chvil, jichž nelze dvakrát žíti,

sen o štěstí, jež květ je prchavý a vratký,

a nebe vysněné, jež rázem se zas sřítí!

Však vůně tajemná, jež vane z minulosti,

přec zdrží někdy rychlé tempo mého kroku...

Tu zastavím se, bych ji ssála do sytosti,

vždyť je to sladká vůně šestnácti mých roků!

Pak prchám, neohlížejíc se, v před jdu zase,

však se mnou jde vždy mládí mého poesie,

vždy zřím tu náruč, která v dálce otvírá se

a mrtvé dny, jichž vůně ve vzpomínkách žije.

A vůni té se duše někdy marně brání...

Chci jíti v dál, však zpět se vracím okouzlena...

Jde se mnou jako výčitka neb jako požehnání

ta náruč jedna v dálce stále otevřená?