Mrtvé hvězdy.

O hvězdách často slyšeli jste zvěst,

jichž kostry vyhaslé se kosmem nesou,

však světlo jejich živé jest,

jich paprsky se ve zraku nám třesou.

Let tisíc potřebují k sletu k nám,

vnuk chytá svit, když vyhas’ již zdroj záře,

lesk jejich mdlý se rouhá tmám

a kouzlí divy v jizbu samotáře.

Co duší láskou se tu opíjí,

co hvězd jim k tomu pochodněmi svítí,

však tyto lampy orgií

jsou pouze trosky bývalého žití.

Ty, který čteš zde, dobře rozuměj!

Co geniů, dnes mrtvých, kdysi žilo,

hrou náhody jen v snů tvých rej

mdlé světlo pozdě k tobě zabloudilo.

A šťastný jsi i v smutném odlesku,

co schází skutečnosti, zbásní šero.

Ó mrtvé hvězdy v nebesku!

Ó živá, plachá, lidská efemero!