MRTVÉ KRÁLOVSTVÍ.

Je smutno v království na straně půlnoční,

tam hrůza panuje a ticho v ulicích;

ze střechy paláce vlá prapor smuteční

a nikde stopy víc po barvách hýřících.

A dvéře kathedrál jsou otevřeny všem

a kněží slouží mše a prosby k nebi zní,

na trůně z ebenu král sedí bled a něm,

vždyť ví, že padne říš, dřív než se rozední.

Tam dole pod hradem Mor zuří v příbytcích...

Je všechno ztraceno a nikde pomoci,

kde vezme za kliku, nach bledne na lících

a pláč a rouhání se vlní do noci.

Je smutno... malátno, v tom šerém království,

kde mocní předkové lesk rodu hlásali;

vše mdlobou schvácené a nic se nezachví,

i zvony stříbrné, jež kdysi jásaly.

Hrad hrdých illusí se v trosky rozpadá,

v příkopech toulají se vzdechy smuteční

a město vymřelé se v temno propadá,

jen vížky kostelců nad propast noci ční.

A stichlé území se v pustu obrátí,

co dosud doufalo v hor sluje uteče,

až horda Avarů říš shnilou podvrátí

a v poutech poslední žoldnéře odvleče...

A bílé království pak navždy zapadne,

by nikdy nevstalo už v davů jásotu –

vše morem zahyne a mrazem vychřadne,

i chorá něha Snu, jenž klne životu...