MRTVÉ MATCE.

Odešla jsi, drahá, sama,

a v té dáli svatě spíš,

odešla jsi do neznáma

a ten výkřik neslyšíš,

neslyšíš už výkřik žádný,

zoufalý a spící kdesi

v skalách, roklích bez ozvěny,

jak lét’ v pusté, tmavé lesy,

v dumavou a přísnou tiš.

A v mé duši bouře zpívá,

propastmi i mraky hřmíc

a tam teskné prázno zívá

a těch vzdechů na tisíc

jím jen vlá a vane zdlouha

a mrou všecky neslyšeny,

jenom křídly spoutanými

bijí v pusté ňader stěny,

aby létly věčnu vstříc.

A kdyby z té prázně šeré

mohly volně v let se vznést,

jak sup křídly v mraky pere,

letěly by v říši hvězd,

letěly by orlem výše,

výš a výš a stále vzhůru,

bloudily by nadoblačnem,

chmurami a po azuru,

létly drahou mléčných cest.

Hvězd a sluncí by se ptaly,

matko, matko, kde, ó kde’s,

a v ten éther neskonalý

jejich nářek by se nes’,

kde, ó kde, ó matko, matko,

kde, ó kde, by nalezly tě,

ty jsi matka dobrá, zlatá

a já, bludné tvoje dítě,

tobě rád bych v náruč kles’.

Jenom chvíli, malou chvíli

na tvém klíně dlel bych rád

a jak skráň tvá níž se chýlí,

zlíbal bych ji tisíckrát

a já bych to čelo zlíbal

a v to oko patřil němý

a já bych ti, matko, řekl,

jak tu stýskávalo se mi –

a já směl jen touhou plát.

A já bych ti řekl: – matko,

jsem tvůj syn a jsem tak sám

a jak ty vše štěstí v krátko

ulétlo mi ku hvězdám

a já bych ti, matko, řekl,

co mne bolelo i bolí,

že jsem list jen bouří svátý,

že jsem květ jen suchý, holý,

že jen trní z růže mám.

A já chtěl bych, abys dlaní

ukryla mi skráň i vlas

a k té cestě požehnání

ještě by mi podala’s

a pak ještě pohled dlouhý...

matko, drahá, navždy s bohem! –

a než k tobě ustelou mi,

v tom svém žití přeubohém

klidněj dál bych kráčel zas.