Mrtvé přátelství.

Bez barev, ponurý, jak s pohřebními rytmy

den za dnem počíná v šeď soumraku se tkát,

z mrtvého přátelství jen stesk zbyl v duše přítmí,

sám, smutný poutník, zas jdu prázdnem pustých lad...

V tu dálku bezcílnou, jež v tvrdou noc se chýlí,

zkad jezer Neznáma kvil tichý slyšeti,

jen vlídná vzpomínka, jak sesláblý a bílý

jas lampy stažené plá ve tmy paměti...

Jen vlídná vzpomínka, jak v podzim hřbitov bývá,

když slunce rozzáří se jako v kalném snu

do vzduchu mokrého, v němž vůně zvlhlá splývá

a v plochy leštěné se klade mramoru.

Vše v posléz povlekne šeď kajícnické řízy:

v těch sadech Minula, na stezce zapadlé,

kde nikdo nechodí, vše barvy, tóny zmizí

jak obraz chycený jen letmo v zrcadle.

A jenom po čase snad záchvěv ještě vzruší

mou mysl zklidněnou, tím bolem z dávných dnů.

Tak po snu zklamaném vždy hořkosť usne v duši,

když skutečnosti šeř se zatkne v duhu snů.