Mrtvé srdce.

Před urnou stojím, v ní tlí srdce čísi.

Vy živá srdce, plesu odumřelá,

jež dnem a nocí hlídá bolest bdělá,

v jichž odevzdanost trpký vzdech se mísí, –

co ku štěstí vás z chladu smrti vzkřísí?

Kdo ještě trpí, blaha sobě želá,

klid smrti nemá. Touhou rozechvělá

lká upomínka za tím štěstím kdysi...

Vám paprsek-li blaha bleskne světlý

a zhasne zas, – to blesku prudký mih,

jím tknuto srdce zvolna na vždy setlí.

Vy mrtvá srdce v prsou živoucích...

Tak v slunném poli štěp stál slibně zkvetlý,

teď ohořelé větve vzpíná k nebi tich.