MRTVÉ STROMY.

Již plane pestře Léta dekorace,

zas lípy voní balsamicky v aleji,

jsou naladěna srdce mladá sladce

v tom žhavém dechu sytém růží oleji.

Po taji lásky, dosud nepoznané,

tak roztouženě hoří dívek plachý hled,

a sivý kmet, na cestě květy stlané,

sní v dumách o dni, kdy miloval naposled.

Kdo vzpomene si kruté ledna zimy

v té Léta féerii, v té scéně nádhery?

Kdo bloudí k rovům myšlenkami svými?

Kdo v tělech půvabných zří koster příšery?

Však stromy mrtvé výstražně tu stojí,

kostlivců holých suchý, smutně temný řad...

Kdo mysteria žití snad se bojí,

ten trpce letos musí zimy vzpomínat.

Ty mrtvé stromy ještě loni kvetly,

ty třešně, ořechy a bílé akáty...

Je mrazné ruce Zimy k smrti zhnětly,

že truchle stojí tu, bez mízy, vyssáty.

Leč víc mně líto těch, kdož trochu žijí,

jak ještě o milost by Léto prosily,

jimž v spleti větvoví se lístek svíjí,

jen lístek churavý, bez barvy, bez síly.

Tak někdy básník, jehož zašla sláva,

se k písni nutí přec a zpívá v povzdechu...

Je s Létem v kontrastu ta šedá hlava

a chorý její stesk je mladým k posměchu!