Mrtvé.

Zde leží – hříčka přísné smrti

a kořist klidu, ticha, času.

Jí život vzat, leč nikdo nesměl

na její sáhnout rajskou krásu;

ta svítí vstříc, ač nezahřívá,

jak z dálky, kdy se měsíc dívá.

Ni jeden muž ji neprovodí

v ložnici temnou, čistou, cudnou.

Jak za živa, teď sama zase

svou bude kráčet cestou bludnou,

jak za živa ret netknut její,

a oči beze strachu spějí.

Smrt mrazná zarděvši se studem

před vámi navždy ukryla ji.

Však jestli čistou pověst její

a čest před vámi neuhájí!

Ta – hříčka vaší zvůle chladné,

žel – s tělem ve hrob nezapadne!

Ó nežli první červ odváží

se tknouti čisté duše schrány,

snad vámi její ve prach budou

památka se ctí rozšlapány,

a nežli květ jí svadne rovu,

ji kletbou vyvoláte znovu.

Ne tak – nechť zapadne již v temno

i s celou pozdní mstou a záští;

a přehledněte zakrytou ji

v tom smrtí darovaném plášti.

Jen láska ať smí bez ostychu

tím hávem zřít ji v nočním tichu.

Jak srdce, které divě bilo,

teď nepohne se na vše časy,

a větrem bujným dříve hnány

teď smutně leží zlaté vlasy,

jak ve mdlém oku obraz krásný

se šeří – odlesk ráje jasný.