MRTVÉMU BÁSNÍKOVI

Básníče, sladce trpký druhu dnů mé mladosti,

ve kterých sídlech nezemských as’ nyní dlíš,

smířen a zjasněn na hru lahody a krutosti

země a žití, necitnost jich střídy zříš?

Ve chvílích pochyb, smutků zlých a bolů důvěrných

vrací se muž zas’ – srdci svému pro úkoj –

k souladu teskné hudby, jež se line z rythmů tvých

včela jak, zimou osláblá, jde v květný zdroj.

Dychtící duše v sledu lidských jar i jesení

toužný tvůj vzlyk a stony nezhojených muk

znova vždy žijí v žalně libém vznícení,

cítíce var tvých vášní, rozporný jich shluk.

Odešels jako mladý bůh, jenž k našim nížinám

sestoupil, krásy dar by přines’ útěšný:

dílem svým v nitru našem, na výsostech slunných sám

bez konce žiješ tak svůj život podvojný.