MRTVÉMU DĚDU.

Už patnáct roků v tichém žale

nám upomínka v srdci dýše –

lid vzpomíná Tě jako krále.

A královstvím Tvá byla říše,

a strašnou síla její moci,

těch temných hlubin země skrýše.

Ty’s vládnul bouřnou, tesknou nocí,

vždy poctivě Jsi žezlo třímal,

vždy hotov jiným ku pomoci.

A Tvojí říše oheň dýmal,

a jisker plály žáry rudé,

duch mohutný v nich stále dřímal.

A duše Tvoje byla všude,

v té dělnické a silné paži,

v těch příbytcích, jež stály chudé.

Kde slabí lkali na zápraží,

Ty’s odvahou je sílil Svojí,

jež pozvedá a silné sráží.

Vždy vítězný a mocný v boji,

vždy odhodlaný s čistým čelem –

tak viděli Tě lidé Tvoji.

Lži nebylo v Tvém žití celém –

vždy rovně šel Jsi, s hrdou šíjí,

a nepoddal ses v letu smělém.

Jak o skálu když vlny bijí –

sám roven mocné, tvrdé skále,

již hrom a blesk vždy marně míjí – –

V Svém lidu, děde, žiješ stále!