MRTVÉMU DĚDU.

Patnáct let už v zemi spíš,

se tmou sloučen dávno již,

přešel’s v půdu, v kořen květů,

v jejich pel i v plodů tíž.

Uvolněný v matku zem

prošel’s dávno tvarů stem,

prach tvůj nikým neviděný

rozletěl se vesmírem.

Nepřestal jsi ve mně plát?

Zase bys mnou ožil rád?

Čím to, starče, že mně v noci

zjevuješ se tolikrát?

Jako němá rodu stráž

vcházíš tiše v pokoj náš,

velebný jak za života

se mnou za stůl usedáš.

A je světlo v oku tvém,

jak se na mne díváš něm,

jak se díváš, jak to vidíš,

kterak rvu se s životem.

Všechen duch tvůj, všechen sval

životem mým žijí dál,

dohaslý tep krve tvojí

v žilách mých se rozpoutal.

Mrtev můžeš dále žít

v zápasech mých vlastní klid –

ale po tobě já koho

přijdu kdysi navštívit?

Místo krve dávám jen

budoucnosti lichý sen,

do prázdna den ze dne žiji

neplodný a nekliden.

Vyrván z půdy, z níž jsem rost’,

všude štván a všude host,

nespojím tě z minulosti

ve svou vlastní budoucnost.

Nadarmo’s mne k slunci zdvih’ –

neožiješ v dětech mých,

nebude tu pranikoho

po nás v časech budoucích.

Patriarcho dožilý,

vrať se do své mohyly –

jakobychom na tom světě

byli ani nebyli!