MRTVÉMU PŘÍTELI.

Tvá duše byla květem,

jenž voní nám vždy víc,

jenž nitro plní vznětem,

a slzu loudí v líc.

A daleko tě osud

ve sirou zanes dál,

bys víc, – odjeda odsud,

s námi se neshledal.

A přec si ještě jednou

svou vlasť chtěl milou zřít,

v dál mával rukou lednou,

bys mohl lehčej’ mřít!

Co zmítalo tvou duší,

co chtěl vše ret tvůj říc,

má duše v dumě tuší,

když jel jsi vlasti vstříc!

Ty věřil jsi, že vrátí

ti zdraví znovu vlast

a smrt’-li dnů tvých zkrátí,

chtěl kosti jsi zde klást!

Co zbloudilému světlo,

tím vlasť ti byla vším,

co myšlének v ní slétlo,

se vzdechem posledním!

Juž zřel jsi České hory,

jich kolem modrý lem,

jež tvoří její bory –

– v jich středu Česká zem.

Však osud příliš krutým

– tě zničil smrti sen,

pod víkem rakve dutým,

teď stín tvůj leží jen...