MRTVÉMU PŘÍTELI

Čtu listy tvoje, vroucně zadýchané

zasněnou hloubkou, duší plamenou

i řádky v horečce a ve tmě psané

s velikých vzletů jasnou proměnou,

tvé zpovědi a touhy, rozmach k činům

a teplé vyzvání k tvým andělům

v park podzimní a k smaragdovým stínům

zahrádky v Sevru, vzdané pocelům

se probouzejícího jara, v Paříž,

v jiskřící Paříž, Jenovefin zjev!

Ach, zřím tě, tvůrčí dychtivostí záříš

vnukaje mrtvé hlíně dech i krev

a snům svým skutečnost a svému vzletu

odvahu, sílu! Cítím krutý žal

v tvou patříc s tebou nedostižnou metu,

s níž celé srdce své jsi žhavě spial.

Opojen stojíš v družině svých postav

v řeholi dobrovolné mimo svět,

svým nejsvětějším křídlům věren ostav,

ó, slyším v samotu svou jejich let!

Tvé náboženství vznosným ohněm plane,

a dosud mocí svou mne ovládáš,

ať v tišině neb bouři rozpoutané,

mé duši jak své drahé sestře kaž!

Baudelairův pomník nad mým stolem psacím,

mé jméno na okraji s jménem tvým

kouzelně spojeno. Když cestu ztrácím,

úzkosti sejmi křídlům sklopeným!

Ty přítomný svým samotářství ritem,

skleň nade mnou svých vidin kopuli,

chci následovat tě v tvém chrámu skrytém

ať sen svůj rozsvítím neb zhasnu-li...