MRTVÍ.

Jsou dvojí mrtví: Jedni dřímou v hrobě,

kde suchý list a traviny se chvějí;

ty neprobudíš ze sna při kročeji,

ti nevědí nic o lásce ni zlobě.

A druzí, oči otevřeny obě,

se dosud na svět ve svém štěstí smějí,

a v oku zář a ruměn v obličeji,

jsou živi dosud – ale mrtvi tobě.

K těm prvním můžeš tichým krokem jíti

a soucitem hnut, že tu spí tak sami,

na dlouhé hroby jejich házet kvítí.

A k druhým nesmíš – ani vzpomínkami,

sic probudí se v srdci tvém a schvátí

tě bolesť, touha u těch prvních spáti.