MRTVÍ PTÁCI.

Mějte soucit, ó, soucit s obětmi mrzké léčky!

Je krásné spadnout raněn; ti však sem shozeni.

Byl žluklý úsvit, kdy se vlkodlačí smečky

po hnusném páření vracejí v podzemí. (A rozespalý metař jal se mést.)

Zemřeli šeredně, neb smrtí ošizenou:

chytli se do ok spletených z drsných křiků (svých vlastních křiků)

a za hlavičku truchle vyvrácenou

viseli na krčku jak hrozen na svém dříku.

Modravá mázdra, vševědoucna plíseň,

potáhla bělmo, v kterém speklý oheň hnízdí,

sborcený trylek skácel slední píseň,

pokřivil zobáček a půvabně je hyzdí.

Ptáček tak podle ptáčka, seřazeni

v růženec na zbabělé modlení,

a takto spatřili je mezi nebesy a zemí

vznešení andělé, jichž srdce z kamení.

To byli oni, kdo ta oka kladli,

a kořist našedše, vrhali do propastí

smrduté mrchy ty, jež náhodou jen spadly

(jak žoky) na čisťounké stoly zvěřinářství.

Bylo to sklonkem noci. – Tehdy, kdy si

opilí lampáři v butykách přihýbají,

jizlivý hrůtek dne kdy škodolibě visí

nad srdcem děvek, které vzpomínají (neb hosté odešli) na svoje milené.

Po kolmých lanech zvonic fičí úsvit,

třaskavá zápalka, v ústrety výbuchu,

a zatím co zlé delta noci ústí

v lhostejnou horších věcí předtuchu,

kníže mstných andělů, byv zmatku toho vyčkal,

osočil mrtvé z nespáchané viny

a vydal ptáčky rukám v rukavičkách,

v hebounkých chevreau rukavičkách,

jež páší bezpráví, nevědouce co činí. (A rozespalý metař jal se mést.)