Mrtví živým.

Ba ovšem nemyslili. Naše oči

zář plnila, než smrt je pro vždy stiskla,

z té radosti, jež ve srdcích nám blyskla,

jak slunce po noci když z mraků skočí.

Tak za vámi se naše touha točí,

tak duše o vás po zprávách si stýskla;

o rakev sotva první hrouda třískla,

se ptáme každého, kdo v stíny vkročí:

Jak pokračuje velké dílo naše?

Je lid náš silný? Bude v Čechách lépe?

Dřív směle ptali jsme se, teď již plaše.

Dřív bázní chvěli jsme se – teď již studem,

zář naše hasne, v tmě se octnem slepé,

a brzy po druhé již mrtví budem.