Mrtví.

Jdou mrtví žitím dál: – do našich činů

i myšlenek jich zasahuje dlaň;

jsou osnovou, – v ní ruka naše tkaň

svých vplétá růží, trní, ctnost i vinu.

Půl našich vzpomínek jde v říši stínů,

poslední naděje k nim v nebes báň;

jich jeden úsměv kdys nám zjasní skráň,

jich slza pálí duše ve hlubinu.

V nás jejich, náš zas v příštích žije vzruch,

jak vlna vlnu širým okeanem

pohání dál přes celý země kruh,

až k Tomu, jenž ji zbudil dechu vanem,

se vrátí zas a z bouře peřejí

ulehne ticha k Jeho šlepěji.