MRTVINA

Ves dřímá v slunci sladká, tichá,

sad jabloňový nezavzdychá,

jak měl by vzdychat ve slasti,

tvůj k žití vztah, jenž pozbyl ceny,

jak skelet dávnem vybělený

kdes leží na dně propasti.

Jak obec mrtvých, v které žije

tvá bezmoc a jen blasfemie,

jež v nicotě se vybila,

kol všecko leží v strašném spaní,

tvůj žhoucí sen se tichem zraní

jak křehké tělo motýla.

Vy mrtví, vstaňte! Žijte! Hola!

Kdo života se nedovolá,

práv není ještě mrtvým být.

Sad nezašumí, ani voda,

jen prázdno jest, več slunce bodá,

a život jím jest zneužit.

Tvůj kročej v polích nedá echa,

je firmament jak dusná střecha,

jež nepropustí žaloby,

jest cela žití slepá, šedá,

kdo hledá východ, marně hledá,

jen zmatek duši působí.

Ni mráček dýmu, němý, skoupý,

dnes nad chatami nevystoupí

jak závoj k výhni oblohy,

tma zeje z krbů, u nichž sedí

bez otázek i odpovědí

ne lidé, jenom mátohy.

Řev dobytčete slyšet není,

pád cepů hlucha nepromění

na oživené vteřiny,

a nad prázdnem, jež věje poli,

jak ohlas žití nešveholí

z muk touhy skřivan jediný.

Ni voda čirá nemá ryby,

kyv živoucí i vlnám chybí

jak těžké vrstvě oleje.

Zvěř tráví v norách. Nevíš, spí-li,

je ovzduší bez vzdorné síly,

bez tragiky i naděje.

A všecky květy v plané kráse

jsou bez vůně, jak nyní zdá se,

jíž v hojném dechu skrývají,

jen jeden výpar dusný, sytý

bez odlišnosti, intensity

jak vody Lethe opájí.

Dnes ani oblak – brigga sirá –

po mrtvém moři všehomíra

sem nezabloudí ve zvůli,

neb není očí, ruky, čela,

jež, pokud v snech by nezmizela,

by z břehů za ní kynuly!