Mrtvola zimního krále.

Již dávno ustal Bílé Hory pláč,

a v Čechách cizí chodil pomahač;

již dávno strouchnivělo lešení,

kde uschl český květ a osení;

již dávno stichnul české řeči zvuk,

a národ tonul v moři běd a muk.

A český král? Jak žil, tak umřel jest.

Tak o něm praví divná věru zvěsť.

Král umřel. Mrtvé tělo jeho však

házeno sem i tam jak bídný vrak,

smýkáno jím jak smetí po světě,

jakoby k strašné naší odvetě,

i vyvrženo v bláto jest a kal –

tak pochován byl český zimní král.

Pak skrývána jest jeho mrtvola –

kdo na světlo ji ke cti vyvolá?

Ó nikdo, nikdo víc! – Jen potají

ji v cizí hrobku chlapi vrhají.

A divná věc! Tam v dálné zemi té,

slzami těžkých žalů proryté,

kde Nadsekvanský Caesar našich dob

své tyranie časný našel hrob –

tam práchniví teď český zimní král,

jak by se strašné hrozby naší bál.

Ó králi! Neboj se! Můj národ dobře ví,

čím jemu jest ten popel mizivý.

Ó zimní králi! Byl jsi králem nám,

však bez národa, s majestátem sám.

My tebe neznali, tys neznal nás,

tys byl nám cizí a my tobě zas.

Neboj se, králi! Odpouští lid můj –

tvůj prach a popel, králi, obletuj

mé vlasti bílý, probuzený den –

to buď tvůj věčný, do skonání sen!