MRTVÝ DOMOV MLADOSTI.

A je mi náhle jako opuštěným dětem,

když nezří matky, jež dlí kdesi v dáli.

Jsem unavený cizím, nedůvěrným světem,

kde chtivé ruce úrodu mou vzaly.

Teplý jas vzpomínání v duši se mi vloudil

a křídla pokojná mne nesou míle,

nad zemí neklidnou, jíž s nebesy blesk snoubil,

nad propastmi, jež mlčí zarputile.

Dech moří slaný, větrem odvanut již zmizel

a známé lučiny na uvítání

v okraje vetkaly si vlčí mák a svízel,

a z hnízd mne pozdravil zpěv ptactva ranní.

U jezu za mlýnem, jenž, starý, zvolna klepá,

jsou topoly a vrby vykotlané.

Sítina roste u břehu, kde vážka lepá

ve slunci nádherně jak přelud plane.

Je místo jediné to v pracovníků kraji,

kde láska najde podušku a chvíli

za letních večerů, kdy flétny naříkají,

kdy v zmlklých dílnách lampy uhasili.

Zde moje sny si našly skrytý domov v mládí.

A dnes je mrtvým, jak ho oči vidí:

Je všechno tu, s čím kdysi měli jsme se rádi,

leč srdcí není zde a není lidí.

A v opuštěném kraji jdu, jdu mdlý a tichý,

když náhle uslyším vzkaz dávných druhů:

jakási stará píseň zní tak teskně z líchy...

Jsem usmířen, jak uviděl bych duhu.

Jdu ptát se hřbitova. On řekne: Ano, žijí.

Však: růže vadnou, chceš-li přivoněti,

v neznámo světy padají, čas rychle míjí,

a duše milé odcizily se ti.

Na okna světlá neťukám, ač noc se blíží.

Mohou mne chladné oči přivítati?

Z mrtvého domova, kde mrtvé ticho tíží,

jdu v neznámý kraj žít – a umírati.