Mrtvý houslař.

Umřel starý houslař, smutno v chudé chatě:

„Těžko zapomenouť, tatíčku náš, na tě!“

Zajíká se starší, vzlyká dítě mladší:

„Och, kde na světě kdo tatíčka měl radši?“

Rozplývá se v slzách, a slyš! synek třetí:

„Hněváš se, tatíčku, na své milé děti?

Spíš už večer druhý, studené máš dlaně –

tatíčku, tatíčku, udobři se na ně!“

A hle! jak se luna do komory chýlí,

zdá se, jak by ožil obličej mu bílý.

Jakoby se rety němá chvěla slova:

„Plačte, moje děti, vzpomínejte znova!

Nežli luna bílá opět k vám se vrátí,

sirobou vám budou srdce usedati,

hořem rty se chvěti – ach, mé drahé děti!

Však co že si počne robátko mé třetí?

Och, což otci líto pisklátek vás malých:

s mateřským už mlékem vypila jste kalich,

kalich plný krve, žití plné bědy –

tak se loučí s vámi tatík naposledy!“...

Zašla luna v mraky, smutno v chýži chudé,

smutněji však ještě zejtra dětem bude!