Mrtvý pták.

Pták mrtvý leží na čeřitém mechu

a na srdci má krev;

snad dravý ostříž v divé choutky spěchu

jej zobem stih’, když nadšený pěl zpěv

a bránil hnízda s útlou svojí ženou;

teď leží s perutí zde roztaženou

a s hlavou obrácenou do nebes,

jak o pomstu by umíraje volal

na zákeřníka, jemuž neodolal.

Perlami rosy pláče vřes.

Co květných snů v té útlé zniklo hrudi,

co zpívajících jar,

co nyvých vzdechů as, jež láska budí,

co drobných klenotů zde přišlo v zmar,

co štěstí výkřiků a lásky zvuků,

co srdce záchvěvů a srdce tluků

a jaká zvěstí zvonkovitých směs!

co pohádek, jež slunná duše tkala,

zlost vraha na věky zde pochovala!

Perlami rosy pláče vřes.

Kdo nahradí tě, zavražděný ptáku,

blankytných plavče vln,

ty neznámého mistra milý žáku,

ret jehož melodických snů byl pln,

než dravce ukrutného smrtná střela

na zpěvné štěstí tvoje zanevřela

a změnila je v žalný smrti hles?

Snad dřív než rozvily se, opadaly

tvých písní stolístky, můj druhu malý!

Perlami rosy pláče vřes.

Či u hnízda smrt lestná sletla na tě,

když vábil’s děti ven,

a mladá zora koupala se v zlatě,

jež v ruce nasbíral si jarní den,

když bílé rybky hvězd v něm ještě pluly?

Ach, kdo se teď v tvé něžné hnízdo stulí,

v něž výkřik tvůj i nach tvé krve kles’?

Kdo porozumí popěvkům tvé lásky?

Kdo dosní srdce pohádky a zkazky?

Perlami rosy pláče vřes.

Už dotrpěl’s, a sotva kdo as tuší,

že ustal jsi už pět,

však stromy mají citlivější duši,

a vzdychat bude pro tě jejich květ;

a v něžných anemonek modré oči

stesk rosný povždy z lítosti se vnočí,

co jar jim žití popřeje jak dnes,

a starý buk se rozželí až k pláči,

že ztratil tebou část své duše ptačí...

Perlami rosy pláče vřes.

Už darmo lkát! Však zlomené tvé křídlo

já za klobouk si dám;

kéž nosí myšlenky mé v slunné zřídlo,

v němž blažen koupal jsi se ondy sám;

kéž každá v duši jiskří se a jasní

a zlatokřídlou pozvedá se básní,

vždy výš a výš, až modrých do nebes,

a světla paprsky a vláhu rosy

mé vlasti ubohé a lidu nosí!...

Perlami rosy pláče vřes. –