Mrtvý Verlaine.

Chudá jizba v latinské čtvrti města.

Bledý v bílých poduškách, v pose spánku,

ruce volně u těla, mrtev leží

velikán písně.

Lysou lebku Sokrata stranou sklonil,

plnou hrbolů dětské, myslící duše,

stisklá chřípě mrtvoly jakby ssála

neznámé vůně.

Skončen tedy titanský zápas smyslů,

ztuhly v žilách kypící proudy krve.

Jaké ticho! Na prsou pěvce pouze

Crucifix leží.

Zmlkl navždy Šalomoun nové doby,

velký pěvec Moudrosti, knihy Boží,

snivý milenec nové Velepísně,

vášně a touhy.

Slyšte, flétny zpívají, troubí rohy,

stále nové odstíny vábné písně,

sny a vidiny vstávají z bílých mlžin,

dýchají máty.

Prostá jizba: vězení, nemocnice.

Rovna stanicím bolestného žití

světu skrývala kouzelníka veršů

v legendy nimbu.

Zemřel. Mrtev širokým lidstva davům,

věčně žije poslední básník věku,

silný v citu, ve snění, – slabý tělem:

nevolník ženy.

Malé ruce přikrývku bílou tíží,

kdysi spjaté u nohou Krista kříže,

neměly síly uchopit spasné dřevo

v hodinu smrti.

Kriste, jenž jsi zbičován, zbaven šatu,

na kříž vydal nevinné, čisté tělo,

pro ty písně kající jeho duše,

básníku odpusť!