MRTVÝM.

Ó, tiší spáči pod hlinou a drnem,

co pochyb nás, co otázek tu mučí!

A vy jen sníte, den co vstává ručí,

i v luny svitu tichém, ve stříbrném.

Nám těcha dí, že posvátným jste zrnem,

zkad věčnosti květ nádherný kdes pučí,

leč kladem-li je zemi do náručí,

přec hořce lkáme, prázdnot hrůzou trnem.

Ti, kdož nás tolik v světě milovali,

když duchy jsou, že na okamžik malý

by nepřišli, nám nezašeptli v noci?

Ó, kolikrát snad hlas jich ke mně šuměl,

snad blízko stál jsem bábě, sestře, otci,

a já jich nezřel, já jim nerozuměl!