MRTVÝM BOHŮM

Jak sluje zelená když počíná noc pláti

A jasem měsíce kraj plní kovovým,

Z sna tisíciletí vás náhle procítati

A v chladné svity hvězd se navraceti zřím

Z dávného exilu, bohové smavých skrání,

V jichž zracích vzněcuje se třpytné krásy klam.

Má duše, Vestálka, váš pozdní oheň chrání,

A rty mé horečné teď promlouvají k vám.

V zem’ navždy lhostejnou zas touha proč vás vede?

Zřít chcete chrámy, v nichž váš půvab v sochách žil?

Teď všichni vzývají jen světce smutkem bledé,

Jichž asketický chlad vznět v ňadrech umrtvil.

Dech prchl rozkoše, jenž v rhytmu kolébavém

Hruď vlnou splývavou a zethernělou nes’.

Teď každá naděje na stavu přede tmavém

Jen rubáš smrti své, v niž všechen život kles’.

A přece, bohové! ač náhle do propasti

Jste padli, v temnot zmar, v kraj Hadu daleký,

Já náhle slyším teď zem’ ukrytě se třásti

Jak nástroj hudební, jenž zněměl před věky,

To salpinx tajemná je dávných božstev, stínem

Jež noci zaznívá, vše plní bouří svou,

Jak kalich opojný se pění zlatým vínem,

Přetéká v medový dech vůní smyslnou...

Ne – – mrtvo, mrtvo vše... je klamem, že se vrací

Žeň setby ohnivé v klín odumřelých lích.

Je pouhým přeludem, v měsíčné vegetaci

Že vzpučel pojednou květ barev nachových.

Však přece na chvíli bych v jinošském chtěl těle

Žádostí magickou jak Endymion vzplát,

Být krásou okouzlen v své duši rozechvělé,

Jak stříbra výdechem mdlou touhou rozkvétat,

A vzletem duchových pak křídel v noci stměné

Být k výším unášen jak ve vítězný sen,

Mít boha milencem a zraky rozzářené

Ekstasí nejprudší, v zem’ klesnout rozdrcen.