Mrtvým vlastencům.

Již tlíte v zemi, k níž jste láskou vřeli,

nad vámi dřímá ticho teskných dum;

jen časem v útulek váš osamělý

zní davu slavnostního ruch a šum,

když hroby vaše kvítím obsypává

a řečník slovy dojemnými vzdává

česť mrtvým vlastencům.

A některému z vás již věnce nosí

jen bělovlasý kmet, druh z dávných dob,

a některému již jen oblak rosí

kdes v koutku neznámém zapadlý hrob.

Leč věřím: kdekoli váš prach se tají,

tam svity tajemné nad zemí hrají,

jak světlo hvězdných stop.

To nadšení, jež zářilo vám s čela,

ten vřelý cit, jenž prsa vaše hřál,

nechť lebky ztrouchněly a srdce stlela,

i v popeli se, věřím, jiskří dál:

vždyť probuzoval kdysi mrtvé k žití

a dosud hvězdou nad námi se třpytí

váš jasný ideál.

Však četa naše s patra o těch soudí,

jimž na ramena kdysi vstoupila,

nám shovívavý úsměv na rty loudí

ta snivá vlastenecká idylla,

z níž v nový čas, kde po idyllách veta,

ční jako výspa zapadlého světa

jen vaše mohyla.

Čas líbánek již minul s krásnou vlastí,

kdy jejím jmenem zněl váš každý vzdech,

kdy vznášely vás hvězdných do oblastí

dvě slova česká na půvabných rtech,

kdy v zanícení nad veršíkem mělkým

jste slzeli a činem bylo velkým

v šíř zavolat: Jsem Čech!

Ta myšlenka, jež v duchu vašem vznikla,

hloub koření, pne výše silný kmen

a mnohá věc nám všední jest a zvyklá,

již z dálky jen vám kouzlil vábný sen,

my šíře hledíme, výš kladem’ cíle,

nám rozum střízlivý je vůdcem v díle,

náš cit je vytříben.

Tak mluvím s jinými. Leč při tom časem

stín péče na tváři, stesk v nitru mám,

i jest mi, jak by tajným duchů hlasem

mne cosi zvalo k vašim mohylám,

bych zavolal tam do hřbitovních květů:

Ó jiskru svého mladického vznětu,

vy mrtví, dejte nám!

V ten život náš, kde čistý zápal hasne,

kde pochybnosti tlumí jarý vzmach,

kde navzájem si rveme sny své jasné

v kal bojů šeredných a všední prach,

kde jíní mdloby na všech srdcích leží –

nám vraťte jitřní zář a vesnu svěží

svých idealních snah!