MRZÁK.

O berlích strnulé své nohy vleče,

tak slabé za sebou jak nohy děcka,

a z očí zapadlých v tu velkou lebku

zří strhaných ta bída jeho všecka.

Když s prosbou v nich je upře k těm, kdo v štěstí

jdou žitím, po zemi co on se plouží,

těch více je, již odvrátí se s hnusem,

než těch, co v kapsu plnou ruku vhrouží.

Snad z útrpnosti Bůh mu zastřel duši,

by necítil jak pohled, soucit raní,

– on směje se, že až to v duši bolí,

když mědi víc než včera zří v své dlani.