MRZÁK A KRÁSKA

Miláčku bohů, až mne zase spatříš,

už nedívej se těma očima,

jež litují... Já viděl břízu v tobě,

nejhezčí břízu v jarní vroucí době

a já ji objal, přilnul k tomu kmeni

rukama svadlýma.

Milenko muže, kterým nesmím býti,

já oběma vám přeji štěstí rád

až do smrti... Což myslíš, teskné stíny

že dýchly na mne dechem umrlčiny,

a že mé srdce, že i ducha mého

pokořil hlad a chlad?

A ženo – znáš-li něco už z těch žalů,

jež ze dne noc a z noci robí den,

pak zastav se –! A usměj se s té výše,

kam nedojdu, a pousměj se tiše,

že hlavu nížím a že zas ji zvedám

tvou krásou unesen...