Mrzák.

Nad prací skloněna den celý doma

vždy sama tráví trudné svoje žití;

jen šicí stroj lze slyšet kolem zníti

a tichý zpěv, když zachvěje jí rtoma.

Když v sluch mi zní ta píseň povědomá,

když denně zřím ji na mši kolem jíti, –

cos jako soucit duše moje cítí

s tou ubohou, – jeť ohyzdná a chromá...

A přec, když světla vzplanou na oltáři

a v úctě dav se vrhá na kolena,

vždy zvláštní kouzlo plane v její tváři.

A vznešenou pak zdá se mi ta žena,

ač oděna jen v prosté, chudé šaty,

kdy zřím, jak zpívá: „Svatý, svatý, svatý!“