Mrzák.

Dva roky ve špitálu očekává,

kdy dechem smrti skončí se dnů řad;

jej hněte, že mu klášter milosť dává

ve chvílích beze sna, když noc je tmavá,

v závisti k těm, jež slyší umírat.

On zná již dobře černé klášterníky,

zná všechny posvátné při smrti zvyky,

umrčí komoru zná pochmurnou

a mroucích sténání a chropot, vzlyky,

ty jeho tupou duší nepohnou.

On zná ten rubáš laciný a bílý,

zná černou rakev, pohřeb v ranní chvíli,

kdy mlha v ulicích a drsný chlad...

Za nocí dlouhých, kdy jen vítr kvílí,

již napřed ví – jak bude umírat.