MRZNE TAK TIŠE...

Mrzne tak tiše... Chvílemi bleskne

bělavá hvězda oblohou –

zvolna jdu sněhem, který se leskne,

chrupe mi měkce pod nohou.

Po všem tom, po všem, čeho jsem žádal,

kráčím teď znaven, zemdlený –

na květy snů mých první sníh padal,

touhy jsou v hrudi pohřbeny.

Mrzne tak tiše, tiše – tak tiše – –

přede mnou země v rubáši,

chvílemi zase padá sníh – s výše,

vítr jej v pláně roznáší...

Myslil jsem: Štěstí! Přijde, když počká

si na ně člověk v touhách svých – – –

Mrtvo a pusto! Chvílemi vločka

políbí zase zmrzlý sníh!

Myslil jsem: Štěstí! Trochu té krve

ovšem je nutno vycedit – –

Nepřišlo v lásce žádné, ni prvé,

nedal ho ani jiný cit.

Bylo-li motýl – marně jsem chytal,

bylo-li záblesk – záhy zhas’ –

marně, ach, marně už jsem je vítal

na prahu duše – prchlo zas!

Mrzne tak tiše – všade sníh leží –

větvemi vítr zachvívá,

v koleje čerstvé ztichounka sněží,

zvonků zvuk v dáli doznívá...

Marně to nyní v noci té zimní

v hrudi mé bolet začíná –

zapomeň, srdce, zdřímni si, zdřímni,

mrtev už, kdo jen vzpomíná!