Mrzutá odeletta.

Pavouk od stropu

nad mou hlavou kývá,

v myšlenek mých potopu

snad se dívá.

K oknu mřížemi

táhne vlákna dlouhá,

po nich chodí z duše mi

moje touha.

Druhdy veselá

hravou vážkou létla,

ale teď se nesmělá

bojí světla.

Do mých myšlenek

druhdy snesla všecko,

teď se krčí do plenek,

choré děcko.

Peruť roztáhla,

letla v nekonečnost,

sotva nohu napřáhla,

před ní věčnost.

Druhdy ve vlasech

nosívala hvězdy,

spěla v živlů zápasech

v duchů sjezdy.

Když chyt’ Salomon

krále Ogga v srubu,

udělal si celý trón

z jeho zubu.

Ovšem v Talmudu

psáno jest, že lože;

ký rabín tu ve bludu,

víš ty, bože!

Lože udělal,

věřím svému citu,

by v něm hnědou celoval

Sulamitu.

Věru stokrát víc

byla touha moje,

když roztáhla na měsíc

křídla svoje.

Byla zlatý trůn,

byla moje lože,

hlas, jenž mluvil z hvězdných run

s tebou, bože!

Byla zářný vůz,

na němž s nebe přijel

středem hlubin a jich hrůz

Ezechiel;

silou titanů,

jíž, an zrak mu zhasl,

sloupy, chrámy pohanů

Samson třásl.

Mému nadšení

byla svatým Gralem,

duhou pnoucí umění

s Idealem.

Vesuvu žár vřel

v jejím smutném pláči,

Satan před ní otevřel

křídlo dračí.

A na jeho lem

jako večernici

chyt’ ji, by mu v pekla sněm

byla svící.

Ale krutý čas

nešetří ni bohy:

klín jí hodil – sper ho ďas! –

mezi nohy.

A pak na peruť

spleen jí sedl těžký,

proto nyní, bůh to suď!

chodí pěšky.

Život po ní šleh’

křídlem netopýra,

odtud její žalný vzdech,

proto zmírá.

Nouze, choroba,

zoufalost ji moří;

zda jest větší Nioba

ve svém hoři?

Nikde svítání,

tmavá noc kol všecko,

slyšte! pláče ze spaní,

choré děcko!...