MRZUTÉ SLOKY.

Je šeré ráno. V mlhy hale

den chví se listopadový.

Se stromů krouží ve spirále

uvadlé mokré listoví.

To býval čas, kdy člověk psancem

na bezútěšné zemi byl,

kdy zkoumal, jak by žití rancem

kdes nenápadně pohodil.

Teď do té mlhy tupě hledí

– čas ztratil pro něj tíhu, vztek –

nečeká na nic odpovědi

a nemá žádných otázek.