Mše biskupa Turpína.

Pan biskup Turpín byl veselý pán,

velmi rád po lesích honil;

co často uháněl přes luh i lán,

sluha již k oltáři zvonil.

Tu v divokém chvatu s vichřicí v let

do města a s koně dolů!

ve zmatku na sebe přehodil hned

talár a ornát i štolu.

Pak roznícen, uhřát k oltáři spěl,

a císař k pánům děl stranou:

„Zas biskup v modlitbách celou noc bděl,

tváře mu nadšením planou!“

A denně si Turpín vždy umínil,

že vždy v čas pravý se vrátí,

leč sotva jej šedý les zastínil,

cítil to v žilách zas pláti.

A koně bod’ tryskem, zatroubil v roh,

mhou, jíž se kouřilo jitro,

uháněl hřímaje přes sráz i hloh,

ach, s bohem, berlo i mitro!

Jednou pan Turpín se opozdil zas,

tak pěkně bylo dnes v lese!

i jezdil a střílel – v tom zvonu hlas

větrem se v jeho sluch nese.

Obrátí koně a ujíždí zpět,

k městu však daleká cesta!

v biskupu ozval se svědomí hnět:

„Hle, vida, jak bůh mne trestá!“

Ujížděl, co mohl. „To jistě sám

ďábel mne vehnal v ty sítě,

vždyť přece, duši svou do sázky dám,

vyjel jsem časně a hbitě!“

Ulice prázdné – vždyť svátek je dnes.

Turpínu oči se tmějí.

Zase zvuk zvonu – i schvátí jej děs,

slyš, s kůru žalmy již znějí!

I vejde v chrám Turpín utajiv dech,

neví, zda věřit má zraku –

smí ďábel řádit i v posvátných zdech?

klame se v kadidla mraku?

U oltáře dokola kněží řad

ve zlatém slavnostním hávě,

ó jaký přízrak mu na duši pad’:

v jich středu on v celé slávě.

To on jest, on Turpín, jenž u dveří

zde stoje bázliv se dívá!

Tam zpod mitry příval mu kadeří

na ornát z brokátu splývá.

Pod nebesy císař s družinou svou

jak vždycky v modlitbách klečí,

a Turpín má zrak svůj zakalen mhou,

strach jeho stále jest věčí.

Zatáhl žebráka, v koutek jenž klek’,

v modlitbě hlavou jenž kývá:

„Příteli dobrý, snad byste mi řek’,

kdo svatou oběť dnes zpívá.“

A žebrák udiven nastaví sluch:

„Jistě mne za blázna máte;

to Turpín, biskup a císaře druh,

vzácný muž pověsti svaté.“

U oltáře Turpín, děsivý klam,

ku jeho rostoucí muce

„oremus“ zpívá, jde sem a tam,

k žehnání vztahuje ruce.

A jeho hlas má i postavu též,

posuňky jeho i chůzi,

a Turpín neví, co pravda, co lež,

chví se jen ve spárech hrůzy.

V tom konečně „Ite“ zavznělo již,

všecko se z kostela valí.

Pan Turpín pospíší, ve srdci tíž,

kde s Karlem dvořani stáli.

Jak vždy mu císař ruku svou dal,

a bradou k pochvale kýval:

„Řek’ bych, že bůh sám u oltáře stál,

tak pěkně’s, Turpíne, zpíval!“

A mlčky pan Turpín sklopil svou tvář,

dnes císaře nesnes’ zrak žhavý,

a přísahal, pohlédnuv na oltář,

doma vždy býti v čas pravý.