Mše duše.

Vysoko do hor, do prostřed lesů,

kde neznesvětil přírodu člověk,

svou duši svým bohům obětovat chodím.

Řeži ji a pytvám,

hodím v svých bolestí žhavý plamen,

z nějž dým smutku těžce k nebi stoupá.

Pak přijdou chvíle slavných mší duše:

chvíle opojných citů a závratí a klesání do hlubin

počátků příčin našeho bytí,

chvíle stoupání a rozpětí křídel do konců věčnosti,

chvíle svijivé a divé nenávisti,

chvíle horečných modlení, velikých kleteb,

strašlivých rouhání, sténavých výkřiků a žalob a proseb,

a chvíle černých sepjetí šílenství

a cítění hrobů a smrtí.

A tenkrát jsem silný v sobě,

a tenkrát vždy mohu si říci:

to chvíle nejslavnější a nejsvětější

v mém pustém a chudém životě.