MŠE TULÁKOVA

Kde září oltář tvůj, Ó Bože, přistupuji –

Ne v chrámě ztemnělém, kde zpovídá se hřích,

Tam, kde je obloha, kde oblaka tvá plují,

Já kloním hlavu svou, na mezích, na polích.

Já věřím v život svůj a v tělo proměňuji

Sen smyslů opojných, v krev horké vášně klam,

Já vroucně, Bože můj, jenž zrodil jsi se v sluji,

Nejvyšší Tuláku, tě v sebe přijímám.

Já nejsem hoden, vím, však přece, Bože Svatý,

Ty shlédni s milostí v můj život věčně klatý,

A jeho bolesti měj jako pokání...

A řekni: Odejdi! – až ukončí se žití,

A dovol chudáku, by v zemi tvé moh' shníti,

Kde bují kopřivy, kdes u zdi v ústraní.